Architekt budoucnosti
Strelka 2019

Každý den roztaje 75 milionu tun ledu, což globálně způsobuje nenávratné klimatické změny. Populace planety narůstá takovými tempy, že už v roce 2055 nás bude přibližně jeden a půl krát násobně více než dnes. Města stojící u břehu oceánů a moří nejsou připravena k zvýšení vodní hladiny. Sociální bydlení v megapolisech nestačí pro neustále přibývající nové obyvatele. Obnovitelné zdroje energie se teprve začínají objevovat na stavebním trhu.

Architekti po celém světě tyto výzvy postupně přijímají. Veškeré úsilí je vynaloženo ke zkrácení časového odstupu mezi jíž přítomnou každodenní realitou a nestíhající architektonickou formou. Používají se udržitelné materiály, rychlost projektování, levná výroba, flexibilní architektonická a plánovací řešení. Gamifikace, rozšířená realita a virtuální modelování ovlivňují rychlé přizpůsobení novým městským podmínkám. Jaké technologie již máme a co je teprve potřeba vymyslet?

Globální změny znamenají i přezkoumávání kritérií kvality projektu. Vzniká otázka, jak v takových podmínkách změřit profesní úspěch. Co je důležitější: nízkorozpočtové sociální bydlení, technologicky vyspělé utopické město postavené od nuly v poušti nebo počítačová hra simulující nové městské podmínky? Neexistuje správná odpověď, ale jakým architektem budoucnosti se můžete stát, je jen na vás.

Chtěl bych promluvit o novém světě. Spousta výzev, kterým se čelíme dnes, globálních výzev, jako zýšení hladiny moře, znečuštění vzduchu, CO2 a tak dále, jsou pro mně známkou špatného designu. Právě my jme to vytvořili jako lidí. To neudělala mátka příroda, ale člověk. Tak že můžeme udělat jedině dvě věci, pokud uvažujeme o budoucnosti. Můžeme být smutně, můžeme plakat, můžeme se uzavřit v místnosti a obvňovat někoho jiného anebo čekat. Nebo si můžeme říct: "Vytvořili jsme tuto situaci, tak pojďme se s tím poradit, pojďme designovat, poďme vytvořit inženýring pro vychodisko. A to je právě scénář o kterém bych chtěl dnesko promluvit, ta poslední varianta.

Z našich měst se staly mechanismy, které nás zabijí. Neexistuje jiná jednodušší cesta jak to popsat. Pokud žijete ve městě s vysokou hustotou, například jako Moskva, kvůli znečištění vzduchu je to skoro stejné jako kouřit 17 cigaret denně, které vy pasivně vdechujete. A to bez pocitu radosti z nekotinu.

Co je budoucnost? Dospěl jsem k závěru, že alespoň objektivně, budoucnost není reálná. Nemůžete ji uvidět, nemůžete se ji dotknout, nemůžete ji cítit, nemůžete ji slyšet. Můžete ji jenom představovat a to je velice důležitá odlišnost. Budoucnost je představovaná. Je v mé hlavě a muže být jiná ve vaši hlavě. Ale pokud s všichni kolektivně představujeme společnou budoucnost, tak jsme na dobré cestě k realizaci této představy.

Městský plán je dokumentem, který se často vytiskne a položí na sůl, občas na polici v regálu a možná nikdo to už nikdy nepřečte. Dokážete změnit svět jenom samotným plánem? Nejspíš ne. Musíte přesvědčit lidí aby tomu věřili. Tato vize budoucnosti musí jim sednout do hlavy a musejí říct, že je to také i jejich vize budoucnosti. Zatímco trávíme spoustu času u nás v odboru vývojem plánu samotného, já osobně trávím spoustu času mluvením s lidmi o plánu, prodáváním plánu, jejich přesvědčením aby skutečně měli pocit, že jsou také součásti této vize a této budoucnosti. Protože pokud tomu věří, samotný plán začíná být trochu irelevantním, jednoduše proto, že začne být jejich ideálem budoucnosti také.

To je hodně důležité u zóny inovací a pokud se zamyslíte nad tím, čím je inovace poháněná, klíčovou komponentou je kolaborace. Ale jak tu kolaboraci vyvinete? Musíte lidem důvěřovat. Jak vybudujete důvěru? Často musíte být zranitelný, musíte sdílet informace s někým, komu řekněte: "Já tu odpověď neznám, ale možná nad tím můžeme spolupracovat společně." Jedinou cestou jak to můžete nastavit je, když máte společný smysl ohledně širokého záměru, který se snažíte naplnit v budoucnu.

Co je obnova měst? Změny vždy probíhají ve městech. Lidi se stěhují, lidi umírají, lidi se rodí. Podniky vznikají, odcházejí, zavírají se. Stromy se sázejí, potom umírají. Víte, proměny vždy probíhají. Město nikdy není statické. Ale to není obnova měst. Obnovou měst jsou cílené zásahy do budoucího životu města. Říkáme si: "Nechceme jenom obecný růst, obecné proměny, ale chceme si aktivně představovat jiný typ města a následně vynaložit potřebné úsilí abychom se tam dostali."

Byl jsem požádán o reflexi ohledně situaci, kdy, obzvlášť v Rusku, vzdělání je trochu klasické ve většině institucí... což je trochu děsivé, protože je vedeno starší generaci, která v podstatě už má svůj pevný názor nějakou delší dobu a zastává ho se stárnutím více. Pro mně osobně to vypadá jako noční můra, protože v čem je důvod? Co je budoucnosti architektů, kteří teď studují a přijdou na trh v blízké budoucnosti? To je kompletní generace, která je více globální, která má větší vědomí o ekologii, která má takový přístup k digitálním technologiím jako nikdy před tím a určitým způsobem zmražený trh architektů a super architektů může být tímto trochu prolomen.

Popravdě, je spousta dovednosti v tomto smyslu a některé dovednosti jsou podceňováné naším vzdělávacím systémem. Jak mluvíme, tak potřebujeme například copywritery a některé lidi to umí velice dobře a chtěli by to dělat. Protože komunikace začíná být mnohem víc důležita než kdykoliv dříve. Obzvlášť u urbanismu nebo velkých projektu, si myslím že, to je úkol. Ne ve smyslu marketingového textu, ale také jako komponenta argumentace a často dokaže směrovat náš návrh, protože to udělá větší jasnost v tom co chceme. Nechci říct, že potřebujeme na 100% textáře. Ano, pomimo toho musíte být také architektem nebo designérem, ale to je rozhodně dovednost, který nějakám způsobem často nězmínovana na našich školách. Můžu to doplnit slovy jednoho myslitele, který zmíňoval, že dnes vedle světa čislic potřebujeme svět slov ještě více než kdysi...

Druhou časti dovednosti, která samozřejmě záleží na konkrétním studiu, ale předpokládám, že to budeme potřebovat více a více, ale svět algoritmů je světem, který já osobně jakkoliv obdivuju. Ale vyžaduje skriptéry. Teď, pokud se podívám na evropský vzdělávácí systém a podívám se na to, co lidi dělají v bakalářském stupni celkově, skripting je špatný a super spatný. To vede k tomu, že do oboru začínají přicházet lidí mimo architektonický svět. A myslím si, že to začne být více důležitým v budoucnu.

Ale existuje více dovednosti, které vám můžu doporučit a jednou, která je docela zřejmá jako taková... Existují lidi kteří miluji stavby z jednoduchého pohledu řemeslné dovednosti. To je fascinující pokůd opravdu umíte udělat cihly, které vytvoří stavbu lépe a máte opravdu zájem to dělat a být časti tohoto konglomerátu studií, které se na tom budou podílet. Je to klasika? Ne, protože nové materiály jsou něčim, co musíme předvádět více a více.

V neposlední řádě super organizátoři jsou opravdu užitečné, myslím si, že i pro vás také. Kteří můžou menévrovat řekněme přes celou planetu, skrze celé zony na planetě aby derigovali to, kam musejí jít projekty. Aby vytvářeli strategické požadavky pro nás, kam jít a kam nechodit. To je také skupina lidí, která začíná být hodně důležita. Ríkáme jím byznys developeři...

Začal jsem s architekturou, když jsem získal svou první práci v architektonickém studiu a bylo mi 31 let. Bylo to OMA. Už jsem byl příliš starý na start v profesi jako takové. Váše otázka také souvisí s tím, co je "idealní architekt". Nejenom že věk není určující, řekněme background je další věci v tomto smyslu. Individualita a skill, tak že jíž čtyři komponenty. V té různorodosti je krása architektury a krása soutěže mezi studii a aspekt toho, že musíš neustále jít dále a dělat další krok jako takový. Tak že to nesouvisí jenom s věkem...

Myslím si, že samotná otázka obsahuje určitý prvek diskriminace. Upřímně, pro nás není důležité jestli jste mladý nebo ne. Když říkáme "vzníkající", myslíme pod tím otevřenost novým zkušenostem. V tomto případe když vytváříme ateliér, vždy přemyslíme nad tím jaký typ problému můžeme vyřešit a jací lidé jsou nejlepší v řešení těchto problémů. Tak že, pokud mluvíme o diskriminaci vůči vznikajícím studiím při vstupu na zahraniční trh nebo zahraničních studii při vstupu na lokální trh, můžeme s tím něco udělat a řešit tento problém? Ok, kterých lidí tam potřebujeme? Většinou, naštěstí nebo naneštěstí, většina lidí, kteří chtějí řešit tento typ problémů, jsou řekněme, z mladé generace.

To co vidíme dnes i pomimo architektury, to co vidíme globálně a v Rusku, je nový toho, kde a jak lidi chtějí pracovat, také s kým chtějí pracovat. Tím myslím to, že jenom dělat svou práci nestačí. Musíte najít nějaké nové typy vlastností práce. Pro zaměstnance už nestačí jenom dobrá práce, aby tam jenom chodili, chtějí pochopit hodnotu té práce. Proč to dělají? Proč dělají tento projekt? My už musíme, dříve to nebylo úplně jasné, diskutovat s lidmi o tom, jestli se projekt musí vzít nebo ne. Jestli oni také souhlasí, že se ten projekt vezme, a to i v případě, že projekt potřebujete jenom pro zisk anebo jestli máme říct "Ne". Tak že se musíte dohodnout s týmy, což je první věc. Lidí chtějí vědět hodnotu, kterou přinese tým pro konkrétní job.

Druhou věci je, jak to vidím já, určitý tlak ze strany společnosti. "Co vy děláte pomimo vaši práci?" Také velice důležitá otázka na kterou se lidi ptají více a více mimo kancelář. Ok, vy můžete navrhovat budovy, můžete navrhovat stavební systémy, můžete vylepšovat veřejnou dopravu, ale co pro lidi děláte kromě toho? To je také hodně důležitá otázka.

Třetí věci je zároveň tlak reality trhu, kdy vy musíte brát nabídky na trhu abyste pracovali nad projekty a produkovali zisk pro zajištění výplat lidem a tak dále. Tak že se oscilujete mezi těmito třemi druhy věcí, které jsou mimochodem dost protikladné...

Po absolvování univerzity jsem se rozhodl nejít do žádného konkrétního architektonického studia, ruského studia. Bylo to vědomé rozhodnutí, protože jsem byl tenkrát přesvědčen, že to nepodnítí mou kariéru, ale naopak ji ukončí. Na druhou stranu, to je individuální volba. To je o individuální vizi architekta a tom, jakou kariéru pro sebe vidí. Já věřím, že dnes je dost možnosti ve světě jak být objeveným a získat uznání, ale úspěch, obzvlášť v architektuře, nepřichází hned. Myslí si, že Winny to může perfektně potvrdit. To se nestává kliknutím tlačítka, že se probudíte najednou bohatým a známým se spoustou staveb. Ne, to je dlouhodobý příběh. Jeden kamarád mi řekl, že všichni známé knížky, které jsou napsání a které jsou dobré, ale existuje ještě více knih, které jsou také dobré, ale vůbec neznámé široké veřejnosti. Nemyslím si, že existuje nějaká zkratka nebo magický recept, který se hodí pro každého...

Myslím si, že architektura a game design jsou dvě velice podobné discipliny, ne-li úplně stejné. Zpravidla když se mluví o architektuře videoher, hned se představuje architektura, tzn. budovy uvnitř hry, ale to není úplně tak. Ve skutečnosti 2D hru jsou také architekturou, protože za prvé, v obou případech se jedná o organizaci prostoru, a za druhé narativu, který architekti a game designéři vkládají v tento prostor.

Kromě samotné praktiky, samotného návrhu videoher máme ještě i teorii. Existuje takový metaobor pod názvem "Game studies" který obsahuje velkou škálu různých směrů tak či jinak zkoumajících videohry z pozice sociologie, historie, kulturologie, filosofie. Jedním z dost důležitých bloků Game studies je výzkum propojení videoher s architekturou. Dokonce existuje celý online magazín, který se věnuje analýze videoher z pozice architektů a kulturologů.

Dvě důležité otázky na které se snaží najít odpověď badatele v oblasti Game studies jsou za prvé, jak samotné videohry mění vnímání fyzického prostoru člověkem, a za druhé jak videohry můžou poskytnout experimentální laboratoř pro architekty.

Stejně jako na jakékoliv jiné architektonické vysoké škole, v Politecnico di Milano také existuje svá vnitřní ideologie. Odvodila jsem se pro sebe tří hlavní myšlenky, které mě stále posouvají. Za prvé, pokůd chceme zachrání naši planetu, musíme přestat stavět a musíme začít renovovat. Pokud chceme začít s renovaci, musíme klást větší důraz na architekturu interiérů, která není lehčí než konvenční architektura a momentálně se na to chci zaměřit. Pro veškeré tyto věci je potřeba konstantní práce na styku disciplin. V tuto chvíli se věnuji projektu, kde je potřeba znát antropologii, etnografii, natáčet film a vyznat se v politice.

Ke konci třetího ročníku jsem začala mít určité pochybnosti ohledně Evropy. Začalo se mi zdát, že jsou velice zafixovaní na sobě, své kultuře, na logice, i v případech kdy v ní vůbec není žádná potřeba. Popravdě, se architektovi v Italsku dost těžko shání práce za důstojné peníze, proto veškeré moje přátele začali stresovat, cítit nějaké soutěžení za ideálním portfoliem. Rozhodla jsem se odejít z celé té scény a ke konci stáže v Miláně jsem pochopila, že se chci věnovat více teorii než praxi. Proto jsem si vymyslela plán. Rozhodla jsem se vydat do Japonska abych se podívala na architekturu z úplně jiného úhlu pohledu a vytvořila v hlavě takovou vlastní teorii všeho.

Největší problém byl s tím, že obyvatele se nemohli přiznat v rozhovoru v tom, že se jim tam špatně bydlí. Neměli teplou vodu, neměli výtahy, ale nic vám neříkali, proto jsem musela vymyslet novou metodu výzkumu. Pojmenovala jsem ji "Deviceology". Nemusím komunikovat s obyvateli přímo, můžu se jenom dívat na fotografie, chodit po domech a hledat tam aparáty, které lidí vytvářeli aby se adaptovali k těmto nepříjemným životním podmínkám v tomto typovém bydlení. Tyto aparáty se evidentně opakují svou typologii v různých bytech a můžou nám posloužit přímým svědectvím toho, že lidi nemají komfortní život a jaké jsou důvody toho diskomfortu. Proto se teď snažím využit dané nálezy ve své diplomové práci o revitalizaci japonských chruščovek a doufám, že to půjde použit celkově ve světové architektonické praxi typového bydlení.

V našem týmu je 8 lidi. Každý z nás má svůj background, svou expertízu, naše dovednosti se vzájemně doplňují a rádi pracujeme spolu. My nemáme fyzickou kancelář, pracujeme z různých měst, různých států. Náš tým už má dva roky a za tuto dobu jsme stihli vytvořit různé zajímavé projekty. Některé z nich byly téměř vítězné a zvítězili jsme v jednom. Soutěže si vybíráme takovým způsobem aby měli přesný brief a potenciál praktické realizace.

Co je tak zvláštního na letním kině? Čím se liší letní kino od zimního? Pro nás to je zhlédnutí filmu na otevřeném vzduchu pod otevřeným nebem... Kino je otevřené. To znamená, že nemá hranici a že interiér je neoddělitelně spojen s exteriérem. Z veškerých chodců na náměstí se stávají diváci. Někdo sedí v sále a kouká na film a někdo je na náměstí a pozoruje lidí v kině. Vzniká svého druhu performance.

Kultura bývala velice vážnou a silnou. Jedna osobnost, jeden hrdina, jeden lídr. Vem si jednoho architekta a řekni mu: "Hele, budeš navrhovat celé město, nikdo se nebude do toho montovat." To je velice jasný řád. Ale všichni víme, že svět se teď stává velice rozmanitým a komplexním ve své podstatě, proto dnes potřebujeme ne jenom jednu ingredienci jako u sushi, kde máte jen kus ryby a celá operace je o tom, jak ji nakrájet. Ale z kultury se teď stává mix a neexistuje jedna určitá kultura ale všechno. Kultura v 21. století je mixování různorodostí, smíšení s ostatními.

Myslím si, že architekti a lidí, kteří drží v rukou klíče k tomu jak lze vytvořit jednotu z rozmanitosti nakonec zvítězí, protože je to nakonec o tom, aby každý z nás souhlasil s jedním receptem, jedním jídlem a jedním návrhem. Ten návrh je o tom, jak můžete být někým, kdo umožní těm ostatním být součásti projektu. Z tohoto hlediska si myslím, že architektura se pohybuje od něčeho velice abstraktního a minimalistického jako jsou japonské sushi, k něčemu promíchanému, chaotickému a skvěle důmyslnému jako je thajská kuchyně.

Měl jsem pocit, že s tím něco není v pořádku. Jak můžeme být plnohodnotnou sadou nástrojů? Tak že kolem roku 2009, někde u otevření dalšího studia v New Yorku, jsme začali diverzifikovat od architektury. Začali jsme dělat krajinářskou architekturou, měli jsme objektový design, měli jsme umění a to nebylo jenom tím, že jsme najímali lidi. Celkově jsme začali angažovat lidí, kurátory, designéry, umělci, ekology, antropology aby přišli k nám pracovat na projektech. Zvali jsme jich nejenom v roli poradců, ale také aby s námi společně navrhovali. A tento proces začal být něčím, na co jsem velmi pyšný v podstatě, protože to vedlo k něčemu opravdu hodně zajímavému.

Cítím to tak, že jako architekti, místo toho abychom seděli a navrhovali budovy podle programu zadání, měli bychom angažovat a hodně zapojovat do vize, což by umožňovalo mít vstupy nejenom v podobě tvarů a prostorů, ale v podobě vizí a dlouhodobých společenských změn. A to je věc, která mně hodně zajímá... vidím design jako ekologii, kde vše je propojeno se vším.

Myslím si, že věk designu ve vakuu jíž skončil, škoda už se spáchala. Jak se můžeme dostat ven ze slonovinové věže naše profese abychom opravdu spolupracovali, naslouchali a dělali něco, co zatím nikdo ještě nedělal. Myslím si, že to je klíčové slovo k budoucnosti profese a protože dnes tady vidím hodně mladých lidí, chtěl bych abyste přemysleli stejným způsobem. Doufám že vidíte pointu toho, že můžeme být relevantní jenom pokud se zapojíme do větší vizi společnosti...